|
|
| Na přípravě stránky se pracuje
Pavel Langhans v elektronickém Dikobraze: Pavel Langhans (1945, Česká Třebová) je český kreslíř a ilustrátor. Přestože se vyučil nástrojařem, nikdy se tomuto řemeslu nevěnoval. Přitahovalo jej výtvarné umění. Ilustroval řadu knížek, např. Toulky minulostí Českotřebovska, Hudební brebty aneb perličky z říše hudby 1995, Škola hry na kytaru (1994), Krásná pasačka (1994), O bílé lišce (pohádky - 1991), Z minulosti Českotřebovska (1988) a další. První vtip otiskli Pavlu Langhansovi v „Našem vojsku“ a od té doby Získal novou zálibu ve vymýšlení a kreslení karikatur. Více než dvacet let pak uvádí své obrázky v nejrůznějších novinách a časopisech i na výstavách doma i v zahraničí. Do jisté míry vrcholem v této oblasti byl pro Pavla rok 1989, kdy byl pozván do Anglie k převzetí II. ceny mezinárodní výstavy kresleného humoru. Obrázky Pavla Langhanse byly i v roce 2000 součástí mezinárodní výstavy kresleného humoru pořádaného v Knokke-Heistu v Belgii při příležitosti fotbalového Mistrovství Evropy EURO FOOTBALL 2000.
Vše podstatné najdete na webové stránce https://dikobraz.cz/pavel-langhans
|
 Mé vzpomínky na „HABEŠ“
V pozdějších letech se na Habeši konaly podnikové porady, různé srazy, ale hlavně oblíbené vycházky s tancem! Největší dík ale patřil v mém věku panu Rybkovi, který restauraci po zaměstnání provozoval. Byl to otec Hanky Vraspírové, která ještě dneska provozuje cestovní agenturu. Pan Rybka byl moc obětavý a vstřícný člověk. Pracoval dole v Brázdově v Armaturce a po práci se vydával každý den s baťohem a proviantem na zádech do kopce na Habeš! Dělal výborné bramboráky, a když se společnost trochu rozjela, vytáhl svůj oblíbený „vozembouch“, aby bylo veselo. Byl tak důvěřivý, že i neznámým lidem počkal s proplacením účtu i několik dní. Dneska nevídáno, neslýcháno! Byl jsem osobně svědkem, že tam u něho měli montéři plný hrnek účtenek i hodinek! Vše ale v pořádku zaplatili. Léta plynula a ani si nepamatuji, kdy provoz Habeše začal upadat? Někdy v roce 1963 jsme opět na vycházce poznali již Habeš uzavřenou a bez života! Nevím, co bylo příčinou? Později, někdy v roce 1965, jsem přijel z vojny na opušťák a dozvěděl jsem se, že Habeš opět funguje! S radostí jsem ji šel navštívit a opravdu opět žila milou atmosférou. Bylo tam plno a pan Rybka tam čile obsluhoval. Místní mne hned přemluvili, abych jim nakreslil nějaké vtipy, které hned špendlili na dřevěné obležení. Často na to ještě dneska vzpomíná Honza Válek, který měl chatičku nedaleko nad Habeší. Dokonce jsme tam v roce 1969 měli sraz třídy po deseti letech. To tam již ale nebyl pan Rybka, ale provozní pan Jakubec. Ještě si pamatuji krátce pana Lukese, a tím život na Habeši skončil. Osvětlený strom přestal svítit a vrcholem, hlavně pro obyvatele Brázdova, bylo, když jim opilí noční návštěvníci vhazovali do oken kameny! A to byl asi poslední hřebíček do rakve? Místním se ulevilo, nové obnovení Habeše nebude... Pavel Langhans |
V padesátých
letech minulého století se chodilo v hojném počtu s rodiči na vycházky po
našem krásném okolí. A mezi ně patřila i Habeš, bylo to kouzelné místo na
vrcholu kopce v Brázdově. Byla zde malá výletní restaurace s přilehlým
kuželníkem, venkovním tanečním parketem a množstvím stolků s lavičkami.
Dominantou ale byl osvícený vysoký smrk, který byl viditelný i ve dne až
z Parníka! Byl to na tu dobu ojedinělý poutač, který byl velice
obdivovaný! Po krásném dni a obklopení lesem, který byl jako balzám na
duši, se mnoho rodin s dětmi rozcházelo k domovu. Ještě pod Habeší jsme se
všichni zastavovali u domu pana Beránka (hadaře), který měl v zahradě
betonový bazén plný hadů, které v lese odchytával, a proto ten název hadař!